Přírodní Včelaření

prirodni vcelareni

„Z včelařství jsem se naučil přírodu více znáti a milovati než z mnoha knih učených.“  J.A.Komenský

         Včely žijí na naší planetě tisíce let; jsou tu déle než člověk a člověka provázejí po celou jeho historii. Včely opylují většinu plodin, které jíme. Ve středověku se včely chovaly hlavně kvůli vosku na výrobu svíček, takže především dávaly lidem světlo. Ale med byl také po dlouhou dobu jediným sladidlem a význam včelích produktů v léčitelství a později v lékařství byl vždy dobře znám. Úly stály téměř u každého stavení. Pokud ne, našli bychom je u každé školy a fary. Lidé si po celou historii uvědomovali spirituální význam včel a přikládali jim božský původ. Včelí pracovitost a život ve společenství sloužil člověku vždy jako příklad a inspirace.

O to smutnější dnes je, že včelstev celosvětově ubývá. Včely sužují nemoci, každý rok včelaři na jaře naleznou mnoho úlů prázdných. Situace je vážná: pokud vyhynou včely, člověk nemůže přežít.

Proč tomu tak je a co s tím? Důvodů je mnoho. Jedním z předních je pochopitelně celkové znečištění přírody, používání chemických prostředků a pesticidů v zemědělství i na zahradách, masovost zemědělství, málo rozmanitá květena. Za současnou situaci však mohou z velké části i sami včelaři. Tak jako v jiných oblastech i ve včelařství člověk zapomněl jak naslouchat přírodě a povýšil svoje zájmy nad ostatní. V 19. století prošlo včelařství revolucí – byl vynalezen nástavkový úl, rámek, lis na mezistěny, mateří mřížka, medomet. Včelaři se zaměřili na produkci medu, který byl žádaný. Cukr se stal díky průmyslové výrobě levný a dostupný, takže se vyplatilo zimovat včelstva na cukru a med prodat. Nakonec jsme s příchodem varroazy (varroa destruktor je parazit, který napadá včelstva) začali vystavovat včely různým chemikáliím několikrát ročně. V současné době včely bez naší péče nemohou přežít déle než 2-3 roky. S touto vážnou situací je třeba něco udělat. Samozřejmě netvrdíme, že za všechno zlé může pokrok a máme se vrátit ke klátům (jednoduchý úl z vydlabaného kmene). Ale každý včelař sám za sebe i včelaře jako celek by měl přehodnotit, co je přínosem a co včelám nesvědčí. Změnit svůj postoj a přístup, dělat to, co je dobré pro včely, ne co je dobré výhradně pro včelaře. Zkrátka je třeba více přihlížet k potřebám včel samotných. Více si uvědomovat souvislosti a včelstva vést v souladu s jejich přirozenými potřebami. Takových „alternativních“ přístupů a včelařů se naštěstí dnes objevuje stále víc.

Rád bych zde v několika bodech uvedl základy přírodního včelařství a přirozeného vedení včelstev.

Častá obměna díla: veškeré nemoci a rezidua chemikálií se ukládají a zůstávají ve vosku. Pokud souše používáme příliš dlouho, vše škodlivé držíme v úle, buňky se zmenšují a rodí se malé, slabé včely. Proto je potřeba pravidelně odebírat z úlu staré a černé plásty.

Volná stavba: když přestaneme používat mezistěny, dáme včelám mnohem více prostoru. Mohou si sami upravovat, kolik bude ve včelstvu trubců, kde bude trubčí plod, kde dělničí a jak velké budou buňky. Tím dáme včelám prostor a to se projeví na jejich zdraví. V neposlední řadě máme jistotu, že žádné škodliviny do úlu nedodáváme. Jako vše i obchod s voskem je globální a často se najdou ve vosku různá rezidua např. antibiotik. I léčiva používaná v ČR masově a dlouhodobě zanechávají ve vosku rezidua a za tak dlouhou dobu jejich koncentrace ve vosku nutně narůstá, proto je dobré vosk do úlů nevracet.

Maximální omezení chemických ošetření včel: bohužel zatím není možné nedělat žádné zásahy proti varroáze, ale je důležité sledovat stav včelstev celoročně, pořídit si zasíťované dno a kontrolovat spad a teprve podle toho volit formu ošetření. Nemá smysl vystavovat včely zátěži, pokud je stav napadení zanedbatelný. Je dobré při chovu omezit na minimum, nebo úplně vyloučit syntetické látky. Jejich rezidua zůstávají ve vosku a včelám ničí střevní flóru. Navíc se začíná objevovat resistence kleštíka na tyto látky. Alternativu představují organické kyseliny, které nezanechávají rezidua. Jsou to látky, které se přirozeně v přírodě vyskytují. Včelám však také škodí, ve vysoké koncentraci mohou včelu dokonce zabít. Je proto třeba maximálně používat jiné postupy, zejména ty zootechnické (vyřezávání trubčiny, klíckování matek) a obecně vést včelstva tak, aby se nepodporovalo množení varroázy v úle.

Zimovaní na medu: med představuje pro včely přirozenou stravu, cukr je opravdu ubohá náhražka, stejně jako různá včelařská krmiva. Je obecně známo, že cukr není vhodný ani pro člověka. Včele tato strava snižuje imunitu a celkově oslabuje organismus, je pak náchylnější k jakémukoliv onemocnění.

Vlastní chov matek: v dnešní době se drtivá většina chovatelů matek zaměřuje na několik málo linií a vlastností. Zejména na mírnost a vysokou snůšku. Takový výběr vlastností ze strany chovatele však bytostně nestačí. V první řadě by se měla rozchovávat včelstva, která jsou silná, odolávají varroáze a ostatním nemocem, mají silný čistící pud. Pokud se tedy na nějaké vlastnosti zaměřovat, měly by to být právě tyto. Kupovat matky jen příležitostně a vždy rozšiřovat svou včelnici ze svých nejsilnějších včelstev.

Úcta a pokora ke včelstvu jako superbytosti: ač uvedeno na konci, mělo by se jednat o primární krok. Včelař musí ke včelám chovat úctu a respekt, nesmí je brát jako zdroj příjmu, nebo jako dělníky/ opylovatele ve svých službách. Musíme si uvědomit, že jen včely vědí, co je pro ně nejlepší a já věřím, že dokonce vědí, co je nejlepší i pro nás. Proto je musíme milovat a musíme jim naslouchat.

Prospěšnost těchto základních principů je     těžko zpochybnitelná. Každý chovatel včel by si je měl uvědomovat a uvádět do praxe v rámci svých možnosti. Tato základní pravidla se týkají včelaření v jakémkoliv typu úlu, s rámky nebo bez rámků.

Další aspekty různých přístupů včetně mého přístupu se budu snažit postupně popisovat na těchto stránkách. Nemyslím si, že bych snad nalezl jediný správný přístup a metody chovu. Je na každém hledat a najít si svou vlastní cestu. Ta je do určité míry odvislá od lokality včelaření (nadmořské výšce, snůškových podmínkách, zavčelení krajiny apod.), zejména je však odvislá od včel samotných. Proto hledejme – společně se včelami – svou vlastní cestu s pokorou, úctou a láskou ke včelám.